Strom a člověk

Jak krátký je život lidí,

oproti jedné vzrostlé lípy,

jak kratičký je to okamžik,

a oboje čeká zánik.

K nebi vztahuje každý den své dlaně,

a děkuje za nový den i za ně,

kdy světlo jeho pažím sílu dává,

a kolem něj může růst tráva,

člověk si snad ani nevšímá,

jak se nebe zatahuje a rozednívá,

co vše se kolem zelená,

a jak kejhá husa větrem nesená.

Jak krátký je náš život proti životu stromů,

jak si často přejeme zavrtat se do peřin a jet domů,

zavři oči a připomeň si šumění lesní,

to je modlitba lesa co nikdy nesní,

vidí ten život lidí,

a snad se nám i často diví,

jak trávíme čas čekáním,

a věcí odkládáním,

jak jej necháváme plynout,

a vidíme kolem nás věci podzimně hynout,

kdybychom si vzpomněli na slova jediný,

neznáš dne ani hodiny.

A přesto to stromy budou vídávat stále dál,

i to že jim člověk život vzal,

aby již nečněly k nebi více,

a plameny je stravujíce,

teplo lidem vydaly,

i vzpomínky na to jak byl člověk malý,

protože oni si to budou pamatovat,

i když my už po světě nebudeme chodívat…